polykáš prášky, leješ, máš migrénu, špatně spíš, pak nevstáváš, nestíháš ranní směnu, zbylý promile, střídá horkej koberec s dalšim dílem výpovědí na stole loučíš se svou prací, cejtíš se svobodně. Až dost pozdě večer vracíš se k rodině, třetí den sleduješ spící děti, přitom lžeš vlastní ženě, všichni krom ní vědí kolik dlužíš, a ty stejně opět myslíš na to od koho si pujčíš.
ze dne na den žiješ jak bohém, spíš jeho kupa hoven, všichni známí od tebe dávaj už pryč ruce, teď jenom exekuce a banda goril s tyčí v ruce čeká až vyjdeš večer ven do ulice.
Už neni kam se schovat a co prodat, doma ustříhlej drát, tma a svíčky, co nejsou vůbec romantický a žádost o rozvod, kolaps, červená opona, vypnuto, rozdáváš kolem facky,
trochu víc, né jako vždycky
otevři oči, ta červená už je nejspíš chronická, všude krev, na zemi leží ženská, u dveří brečej děcka, už se to stalo mockrát, tentokrát padla jiná kostka a co teď, jsou věci, co nejdou už vrátit zpět, na dveře klepe soused, a ty zmatkuješ, vycházíš z bytu, vysokej tep, zrychlenej dech, na čele pot, na rukách zasychá krev, co uděláš teď?
ani za žádnou cenu vsázet vlastní krk,
problémy nechat na triku, bejt slabej zmrd
a živit černou kroniku, na to jsem škrt
měj svoji politiku, buď ve střehu a žádnou paniku